Změna.

Na srázu visí chatrč – hrozno zřít!

Čí domov to? Kdo hostem chce tu být?

Ji holých stromů větve bijí,

vichřice jí se posmívá,

i chudoba ji hrdě míjí, –

jen samota v ní přebývá.

Útulkem vlídným jistě bývala,

když lidské blaho v lůně skrývala,

když naděje pod její střechou

dny drahé touhy sčítala,

a lásky vesnou libodechou

v ní srdce mladá zkvítala.

A nyní mrtvo v těsných prostorách,

jakoby kletba střežila ten práh.

Zda naděje se nesplnila?

zda láska svadla zrazena

a srdce v žalu pohrobila,

že spustla chýžka, zřícena? – –