Změna.

Tvé kdy srdce mé, o dívko, hřálo:

Jak to jsem libostně ještě žil!

Věk zlatý tenkráte můj, hle, byl,

Tvé když očko na mne jasně plálo.

Všecko rozkoše mi věrně přálo;

Růže květla libě – chlad blažil,

Vzduch fialky med ve srdce lil –

Všecko, všecko jen se na mne smálo!

Ach! nyní to není takto více!

Zdá se teď mne být vše pustlivo –

Všecko černo, trudno, tesklivo.

Ó, pones sem růžové své líce,

Dívko! – ach! sic na břeh půjdu sobě,

A skočím – do loktů, Lenko, tobě.