ZMIJE.

Uhranula tebe, lide můj!

první vznět kde tvůj je?

Dvojklaný ten jazyk její, pfuj,

už tě olizuje.

Ztrnule se díváš na ten rej,

jak tě v kruh svůj sevře;

slyšíš sykot její zevšad, ej,

a v tobě to nevře!

Cítíš, nenávistí její hled

jak plá víc a více,

na potupu smrtonosný jed

jak ti stříká v líce.

Ať si s tebou provádí svou hru,

ty se nehneš líně;

abys zdeptal v ráz tu potvoru,

ty ji chováš v klíně!

Otrávila národa už půl,

otráví i druhou,

a kde sotva na trůn zasednul,

bude zas jen sluhou.

Hnedle s tebou i zem pozře už,

co jen bude slizkou;

na Polabí zhltla kdys tvou druž,

i tvá smrt je blízkou. –

Roztrhej tu její bídnou léč,

zruš ty její klamy;

neb tvůj národ nezachrání, leč

Pán Bůh – a my sami!