zmije

jak vznešené a sladké jsi, ó slunce,

když na divoké stráni vaříš vzduch,

a na kameni horkém zlatá unce

se rozptyluje v melodický vzruch

letního dopoledne s hudbou hmyzu

a strašnou vůní trav a borovic.

tu blaho sytosti jak oheň v kyzu

z hlubiny pohledu se line v nic,

jež s dechem země stoupá do vesmíru.

po lovných hodinách toť chvála dne

a báseň díkuvzdání, báseň smíru,

toť na svobodě hadí poledne.

a jako v kalichu, jímž, rozvit plně,

na letním slunci vyzařuje květ,

se vzdouvá vůně na chemické vlně –

tak v zubech zmije nabobtnává jed.

ó varujte se, šelmy nemotorné,

zkřížiti zákon hadí nutnosti.

a jaká rozkoš, ve vteřině vzdorné

uštknouti psa, jenž hrozí volnosti.