Zmije.

Znáš onu skálu. Julie, Romea

jsme druhdy hrobem žertovně zvali ji;

před mýtí stojí, černé sosny

za ní se zvedají starých lesů.

Tam jednou vystoup’ v dumě jsem tísnivé,

jen v smutku svého pohřížen hlubinu

a bez účasti k všemu, tupě

patřil jsem do dálky... Lesy, lesy

se vlnou jednou táhly až k obzoru:

tu syté černí tměly se pod nohou,

dál tmavé, dál jak šedé mračno,

modravou čarou až přešly v nebe.

Den parný horkém ve vzduchu kolébal

jen lehce štíhlých borovic vrcholky,

svým ostrým stříbrem plály břízy

vzdušně se blankytem rýsujíce.

Tu náhle v nebe jako šíp z tětivy

trysk’ velký ostříž ze stínu lesního,

zakroužil třikrát ostře vzduchem,

utkvěle jako bod náhle visel.

Mé oko za ním těkalo pozorně,

já hádal: jistou vidí on kořist svou,

ji z výše bystře pozoruje,

aby se bleskem v ráz na ni sřítil.

Mé oči prostor bezmezný hltaly

i ptáka, dravce, malý bod visící,

a nevěděl jsem ani při tom,

zmije že sluní se u mých nohou.

Snad na tři kroky bleskla svým krunýřem

se lesknouc v slunci, jazykem dvojklaným

si hrála, na mne stejně zřela,

jako já díval se na ostříže.

Pták číhal s výše zrovna jak v hlubině

had číhal zdůli – nemaje tušení

já v středu stál jsem... Hrozná chvíle!

Ostříži lup čím byl, já byl hadu.

Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí

jak tečka visel, opilý sluncem zrak

se stáčel... v tom syk ostrý, krátký

obrátil pozornost moji dolů:

A já zřel zmiji. Jazykem dvojklaným

si hrajíc pevně na mne se dívala,

já kovové zřel pruhy v slunci,

falešnou modří jí hráti hřbetem.

A rázem pudem záchrany uchvácen

já vrh’ se střemhlav nedbaje výšky té

se skály dolů na mýtinu,

deptaje zimničně klest i kámen.

A v trysku dřív jsem nestanul, udýchán,

až za mnou octla se mýtina,

svých jahod nachem lákající

nadarmo oči mé polekané.

V sled, když jsem stanul, toto jsem k sobě děl:

„Jak nedůsledný člověk jest v citech svých!

Před chvílí vystupuje hvozdem,

v bolesti tupé již smrt jsem vzýval.

A jak by sama příroda uhodla

v mé nitro patříc tužbu mou nejhlubší,

do cesty poslala mi zmiji

mníc, že mám odvahu Kleopatry.

Proč neměl jsem jí? Života silný pud

byl právě mnohem v chvíli té mocnější,

on bolest zdusil v okamihu,

k útěku okřídlil smělé paty.

Jak hravě mohlo všecko být skončeno!

Dřív, než jsem tušil! Neměl jen syčeti.

plaz hloupý, o lup připravil se,

svědkem se mojí stal zbabělosti.

Nechť! S čela pot jsem setřel si horečný,

pil s novou slastí blankytu oceán,

i lesů rozvlněné moře,

v které sjel s lupem svým právě ostříž.

Tak celé kouzlo života kypící

ve tváři smrti nejlíp se ocení,

tu chápeš: Život, byť i nahý,

nejvyšší všeho jest v světě triumf!