Zmodernisovaný hřbitov.

Před lety šel jsem tudy. Tráva měkká

až do úvozu zasáhla svou vlnou,

a zeleně se rozlévala řeka

zdí hřbitovní, výmolů srázných plnou.

Ten hřbitov skoro pod keři již mizel,

sta bříz a habrů clonilo mu kříže,

kam's šláp', kvet' jitrocel a douška, svízel,

sta girland u vrat obepjalo mříže.

Vše hroby halily se pod zelení

a shora celý příboj zlatých klasů

se tlačil ze všad – Stopy dnes tu není,

jež dýchala by starý klid a krásu.

Zeď bílá teď se táhne linealem,

houšť stromu probrána je i houšť křoví,

v tom koutě drahém poznávám se málem;

jen mrtví si as dole stejně hoví.

Však co tu kdysi vřelo z plné číše,

jas, vůně, chlad a lesní poesie,

pod vkusu pravítkem ve chladné pýše

se laciným zde pozlátkem jen kryje.

Dřív ovšem poušť to byla nehostinná,

teď pravidelný je to hřbitov řádný;

jdu lhostejně kol, žel úponek vína,

žel trsů divizny! – Jsem v srdci chladný.

A myslím: Hrob je hrob vždy ve svém jádru,

ať keřů tisíc, ať jej hlína kryje,

leč hrobem když, ať mluví aspoň k ňadru

tím sledním zbytkem poesie!