ZMRZLÍCI

Už jaro výskalo si na potkání,

kosové pěli ze zelených strání;

už mlíčí pozlatilo každou mezi

a přes ploty se usmívaly bezy –

a v tom se jaro na smrt rozestoná!

Jak možno to? Nu, slyšte, kdo to koná.

Jeť Zima na útěku ku severu.

Tré čarodějův, zlomyslných věru,

co sedí v zadu na posledních saních,

se ohlédlo a vidí jara světlo.

I setřásli, co ještě mrazu na nich.

A hned se zarazilo vše, co zkvetlo,

tři dni je šedě zamračeno nebe,

na horách jíní, v údolí to zebe.

Ovocné stromy v zeleni své chladné,

jich sněhobílý květ, jenž mrazem vadne,

těch barev spolu dvé – je pohled krutý.

Tak vypadají rozmarinek pruty,

jež spjaty jsouce v lesklé bílé stužky

voskových svící smutnou tvoří zdobu,

když řada mládenců a jejich družky

ven z města za rakví jdou k hrobu.

Jen kosův radost tím se neutlumí,

vždyť slunce zase dokáže, co umí.