Ó znám Tě.

Kdo jest ta, která přes poušť stoupá tiše

jak vonný proutek dýmu kadidla,

lem řízy její jasným vzduchem vlá,

jí v ústret otvírá květ vonné číše;

paprslek hvězdný nad čelem jí výše

tak bájným kouzlem jako v snění plá

a jak se zvolna pouští vznášela,

ta zdála se býť květnou nivou spíše;

kde křoví bylo jaké, s jeho snětí

z hnízd vstali ptáci, začli tklivě pěti –

i hrudí mou to tajuplně chvělo...

O znám Tě, zjeve sladký, plný vůně,

Tys, po níž práhne srdce mé a stůně

a hymnou lásky teď se rozvučelo.