Znám ženu...

Znám ženu, tichou ovečku,

se tváří ustaranou.

Má oči stále zarudlé,

ač pláče jenom stranou.

Je z jitra první na nohou

a poslední jde spáti,

velikou živí rodinu

a musí se jí báti!

Má dlaně samé mozoly

a tělo hadry kryjí,

nezdárným dětem všechno dá –

a za to na ni plijí.

Všude ji výsměch provází,

soucitu nikde není. –

Ó, Práce, matko pečlivá,

kdy vstaneš z ponížení?