ZNÁMÁ KNIHA.

Nad známou knihou nachýlen

se vracím v zašlé, krásné časy...

A v duši živne každý sen,

jež hlava moje upředla si,

když první verše – hošík pouhý –

jsem kdysi vážně počal číst,

kdy nevýslovně sladké touhy

mi budil každý jejich list.

A potom, v letech pozdějších,

vše hltal jsem, co doba nesla

a jiné směry z jiných knih

tu vznikaly, a nová hesla

a v boji za ty nové změny

tu každý kolem k meči sáh

a knihy staré zapomněny

kams zapadly a skryl je prach.

Však jako dobrý přítel dnes

mi kynou vstříc ta známá slova

a nejen starých citů směs –

i vůni listů cítím znova;

ba, jsou to ony listy zlaté,

jež za těch uplynulých let

v zrak slzy svedly častokráte

a duši v nový, bájný svět.

Ba, je to hudba roků těch,

kdy k letu mladý duch se strojí

a ve dnů všedních zápasech

a ve pravěkém o chléb boji

ta hudba jemu ve sny zněla

a v srdce lila nadšení,

že rozpjal mladá křídla smělá

ku věčné krásy prameni.

A jako lepších časů zvěst

ty řádky planou v doby nové –

v nich vaše zlaté srdce jest,

ó první naši slavíkové,

a nad nového věku nudou

vždy vítězící bude žít –

vždyť z písní jeho pláti budou

vždy s věčnou pravdou vřelý cit.