ZNAMENÍ NEJCHUDŠÍCH

Těm, kteří nemají nad hlavou střechy,

a do tmy až bloudí cestami promrzlí,

těm světla ve tmě, skřípavý větrník dodá hned těchy,

a často pes souseda, uvázaný a zlý.

Ti bez střechy hledají střechu, jež ježatá prokletě,

skla rozbitá v oknech nejchudší pakáže na světe,

jež kousavého psa zakroutit umí krk i nevinné slípky,

by pečínku měli pro hosty, peří do hostinské sypky.

A často pod okny strom, jenž o sklo skřípe,

zahrádka zarůstající, v níž zimomřivě pták pípe,

přístěnky, s lávkami drnovými, jež zvou,

to nějaká stopa je, důkaz, znamení,

že lidé tu soucitní z ubohosti jsou,

jimž nohy též dralo kamení.

Dřív se vším radí se oko a sluch a hmat:

zda mohu se odvážit zaklepat?

A všechny věci jsou důvěrné, po dálce zběsilé,

vše vyzývá v přístav je tichý: jen směle, zmužile,

jen jdi, já ti za cestou prašnou a trnovou

posvítím lidskou zkušeností svou,

já poradím ti, na kterou petlici sáhnout smí se,

a za kterým prahem je stůl, jenž pozve tě k míse,

a když jsi ukojil žízeň a ztišil svůj hlad,

kde kout se pro tebe najde, bys jako kmen sťatý v něj pad‘.