Znamení.

Vůz skřipnul – kola tiše stála –

v tlum panstva vkročil Bedřich král,

a paní králová se smála,

když Dikastus ji požehnal;

lid pražský o nových sně hodech

sběh’ k Hradčanům se odevšad,

a po krášlených kvítím schodech

šel Bedřich na královský hrad.

Ve zdobném svatovítském chrámě

dal lehké hlavě těžký skvost,

meč říše smělé vzalo rámě,

a plece pláště ozdobnost;

a žezlo, které bylo stráží

slov kmetských v blanách soudních desk,

ve slabé zachvělo se páži

jak v černém mraku rudý blesk.

Král rouchem vládce přioděný

v síň Vladislavskou hrdě všel,

kde nádherné se leskly stěny,

v nichž světel jas se odrážel;

lid dveřmi spěl, jak včely česly,

kol zvučel trub a bubnů ryk –

a nad královou hlavou nesli

skvost Karlův Roupovec a Šlik.

A hodokvasil Bedřich v hradu,

blah prázdnil naplněnou číš

a hejskovskou si hladil bradu,

vždyť králem byl a dostal říš;

a králová? Ta v řadách šlechty

vstříc mladým pánům kyne všem

a prohlíží svých rukou nehty

a skvostný rukávců svých lem.

A když bylo již po hostině,

král franckým vínem syt šel spat,

a prostřed ložní svoji síně

svrh’ s beder pláště majestát,

naň korunu dal, klenot kříže

i zlaté žezlo, ozdob směs:

„Tu leží,“ děl, „mé vlády tíže...“

a umdlen v těžké snění kles’.

Strach divoký mu v ňadrech buší,

zrak kolem zírá. – Jaký zjev?

Sta přízraků se rodí v duši –

hle, králův purpur, totě krev!

Tím pláštěm, z něhož cetky střásá,

té síně prostřed – hrozná věc –

se odívá a k boku pásá

meč – šklebící se kostlivec.

„Ty’s zhrdl,“ dí, „tím rouchem slávy,

spit tupě na lože jsi pad’;

nuž beru korunu s tvé hlavy

a za tebe chci kralovat;

jsem větší tebe: králem králů,

ač jindy šat můj bez ozdob;

jeť v haleně i v pluvialu

vždy prestolem mým – temný hrob!

Ty panovat čas budeš krátký,

já plenem chci tu krásnou říš,

a vezmu všecko: hrady, chatky

i hlavy; ty své ušetříš;

leč ušetříš jí pro potupu,

tvé jméno v žírných krajích těch

víc uškodí než mračna supů

a bude vnukům pro posměch!

Já krutě v Čechách vládnout budu

a vytrvám zde na sta let,

lid utrmácím pouty bludu

a jařmem – ducha volný vzlet;

těm, jimiž světlo vzplát by mělo

ve zatemněných času dnech,

leb srubnu, zhanobím jich tělo

tam před radnicí na prknech.

A nyní s bohem, slabý králi,

já pánem jsem a sluhou ty’s;

tam k Bílé Hoře – pohleď v dáli –

meč vzplanul žhavě rudý, viz!

ta jeho ustavičná chvění,

hleď, dvěma druhům vzkazy jsou,

v jich objetí však lásky není;

jsouť: špalek s rudou sekerou!“ –

A mizí přízrak! Či je snění?

Král v němé hrůze s lože vstal,

čas zvolna kráčel k době denní,

a Bedřich k oknu vrávoral.

Hle, jaký divný bleskot v mraku!

Chce vzkřiknout, strachem pozbyl řeč;

vstříc zděšenému hrozí zraku

od Bílé Hory rudý meč!