ZNÁMÝ KRAJ

Já přišel zase v známý kraj, kde, věř,

by každá snítka hlohu, prostý květ,

kde každý stinný kout i tichý keř

by o Tobě moh tolik vyprávět.

Jak hladilas je rukou, pohledem,

cos všeptala jim touhy své i snů –

jak tehdy polibkem jsi lhala, rtem.

Co zbylo ze všeho do těchto dnů?

Moh znít by kraj ten písní dítěte,

i klidem večerů, jak humny dých,

i bouří vášně stokrát prokleté

i smutkem duší dávno uštvaných.

Jím nezní hymnus žití jásavý,

jím nehovoří ani smrti taj.

Vše v divné lethargii jenom spí. –

Proč mlčí neúprosně dnes ten kraj?