ZNÁMÝM KRAJEM.

Po dlouhých letech zase

jsem v kraje zabloudil,

kde v mládí čárném jase

jsem bloudil, pěl a snil,

a jako mlha šedá

mně z duše spleen se zvedá

před září oněch chvil.

Ach, ještě park tu starý

a za ním skryta ves,

chrám bílý blízko fary,

i rybník, cesta v les;

a velikou svou mýtí

vrch na obzoru svítí,

kam často krok mě nes’.

Leč, žel přes kout ten skrytý,

kde nic se nechvěje,

přes cesty, jež teď zryty,

se táhnou koleje;

dva rovné, třpytné pruhy,

jak život šel tuhý

přes sny a naděje.

Kam vyplašili tebe,

pohádko tichých let,

kdy modré jenom nebe

se dívalo v tvůj svět;

ký asyl tebe kryje,

ó, snivá poesie,

kde najdu jen tvůj sled?

Ó, cítím, jak mě studí

ta kolej, dusí mrak,

jak v snivý kout mé hrudi

frivolní hledí zrak:

ne přes luka to pádí –

sny, touhy mého mládí

to rve a šlape vlak!