Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji

Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji

o zlatém slunci a o matce jeho,

jež každé noci na klíně svém sešlém

kolíbá ve sen syna zemdleného?

Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,

vždyť po dny celé světem bloudit musí,

dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,

ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.

Co kmet si lehne a co jinoch vstane

a s novou silou po novém plá nebi, – –

o matko, matko! vždyť’s jak anděl dobra –

mám toho jak to slunko zapotřebí!