Znáš mne?

Znáš mne? Jsem pouhý rytíř bludný,

jsem středověký trubadúr,

mne láká více zrak tvůj svůdný

než pyšných králů vzácný dvůr.

Já mnohou viděl krásnou paní

za noci na balkoně stát,

já slyšel její tajná přání

a litoval ji nastokrát.

A slyše její sladké vzdechy

a chtěje stín jí s čela svát,

a podati jí pohár těchy,

na lýře strun jsem napjal řad.

Hned tichá hudba sladkobolná

se rozproudila kol a kol,

tak tiše plula, snivě, zvolna

v dál nesouc s sebou její bol.

I malé páže hudba milá

k nám vylákala z lůžka ven,

pak ustala, by nerušila

dvou mladých lidí luzný sen.

Má píseň zmlkla, ale za ní

jich srdcem jiná zachvěla

o touze, vroucím milování,

jež ve rakvi až dozněla. – – –

Znáš mne? Jsem pouhý rytíř bludný,

středověký jsem trubadúr,

jenž za tvůj jeden úsměv svůdný

dá všechněch králů vzácný dvůr.