Znával jsem tebe v městě starobylém,

jsem po prvé a chabě pochopil

svět zvláštní, jménem náměstí.

To, kolem něhož naze beze střech

se klikatila, lehce vlnila

půvabná čára štítů vysokých,

hudební vlásek na dutině nebes.

Tam přehluboké byly večery,

kdy slastné dusno mládí temnomodrého

slévalo se s omámením věčna.

V tom městě nalezl jsem tebe,

jejíž srdce vznešené a teplé

žilo skryto za květinami.

V soumraku letním těžká vůně luk

přivívala z dálky venkova

a zrychlovala srdce neklidná.

Tu v šeru vlahém, toužebném,

jak mírná míjela jsi mne,

mou duši zaplavila zraků zář,

zelenavý zavlál šat.

A v nevystihlé krátkosti té chvíle

celé mládí mé se provždy zhustilo

v to zelenavé zavlání.