Znavený člověk – k smrti utýraný

Znavený člověk – k smrti utýraný

před Tebou stojí dnes.

V Tvé moci je rozmnožit moje rány,

neb z prachu pozvednout mne do nebes.

V Tvé moci je, vždyť člověk jsem jen štvaný,

jenž krví každou radost zaplatil,

v mou ruku vtisknout nůž, či mák jen planý,

neb dar, jenž chudobu by ozlatil.

Jsem smutný člověk, na práh opuštěný

si sedám z večera.

Přede mnou prázdno je a za mnou čtyry stěny,

tesknoty příšera.

Jak na orloji apoštolů řada

jdou žití příběhy,

kde bílý sen měl plát, ční černá zrada

a hořkost její padá

mně do něhy.

Celou mne přitul blíž, Ty dovedeš to jemně,

jak dítě bezmocné –

a dej, ať u Tebe ten smutný člověk ve mně

si odpočne.