ŽNĚ

Pod černým borem, kam přilehla víska,

grunt Černých, kde od nepaměti žili,

vždy jeden rod – do lesa zahýbal se.

Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní

a v červenci je svezli do stodoly.

Jich nedaleko horský mlýn svou píseň

vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl,

a zvečera hleděla do potoka

mlynáře Chylka divukrásná dcera,

jak cigánka a ztepilého vzrůstu.

Za hranicí se panské táhlo pole.

Jak povídají, král se špatně vyspal

či těžko kýchl – zaduněly bubny.

V boj táhla mládež, v boj šel Josef Černých.

(Dej císařovi, co je císařovo –

řek Židů prorok) – po něm nalévali

to v mladé duše kantoři a kněží.

Zem horká byla, sklonily se klasy,

syn v poli, málo dělných bylo rukou,

tu ráda přišla mlynářova dcera

na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou...

Žal otec s matkou, vázaly a kladly

děvuchy Černých s mlynářovou dcerou.

Tam za hranicí na tom dlouhém poli

hvízdaly kule, srazily se řady.

Tam na tom poli padl Josef Černých

ten den, kdy doma dokonána práce,

kdy lehly klasy, kdy naň vzpomínali

rodiče, sestry, šátek sešinula

kdy s temných vlasů, dívala se teskně

v dál divukrásná mlynářova dcera

a prsa sladkou vzdýmala se touhou.