Žně chudých.

Dokonán je práce kus.

Boží dary s polí

sváží těžký, plný vůz

zvolna do stodoly.

Veselost v kraj pospíchá,

naděje zas žije,

nitro volně oddychá,

vzpřímily se šíje.

Nyní snad těž chudina

žně své míti bude!

Jaké žně? Vždyť planina

holá již je všude!

Kdo teď přijde, nachází

prázdné stoly, ovšem,

to se chudým přihází,

že vždy přijdou – po všem.

„Ach, proč božích darů nás

déšť jen vždycky míjí?

Pro každý ten zbylý klas

nutno sehnout šiji!

Slabá ruka chvěje se,

zima vane s polí,

krev do mozku žene se,

a kříž bolí, bolí...“

Celým k hrobu životem

se sehnutým vazem

chudina jde klopotem,

hladem, studem, mrazem.

Shrbené tak bezděčně

černé hroudy skryjí...

Kdyže, lidstvo, konečně

zvedneš svoji šíji?