Žně.

Veselé ženců zpěvy

v polích již hlaholí.

Já naslouchám jim chvíli –

a srdce zabolí...

Bez hlesu k zemi klesá

za klasem zlatý klas –

v průsvitném kraji lesa

jak zmírá slunce jas.

Tak maně na svou sklizeň

v té chvíli vzpomínám.

Na duše skleslé touhy,

na marný srdce plam’ – –

A v červánků mdlé záři

již svého žence zřím!

V příšerné, svrasklé tváři

s úsměvem jizlivým...