ŽNEC, HOSPODÁŘ KOSMU.

Žnec v každý čas čekal již připraven

a brousil si kosu svou.

Žnec, hospodář kosmu, zřel k rovinám ven

dnů světlem a nocí tmou...

Ať v první zeleni sojky hvizd

táh’ větrem z ptačích hnízd,

ať z prvních jaří zadých’ van,

ať pozděj’ zřel obilí růst,

ať v podzimní líše slech’ skřípat pluh,

ať sněhy vál těhotný zimou vzduch, –

on pro vše měl zrak a sluch...

On každého krta a ponravu zřel

i vrabce i čermáčka, ze všech stran

zřel pole, slech’ každý kyv a šust,

jak sta mil tak obcházel...

To Žnec byl, jenž v kosmu nezměrném

úrodu tvorstva žal,

let tisíce brousil svou kosu, ji bral

vždy v přátelství důvěrném...

Ta neviditelná mu mávala k zemi,

jak trpěliv sklízel a díval se němý,

jak klesaly noci a vstávaly dny,

žár střídal se a mráz nevlídný...

Co předčasně zkvetlo neb dozrálo,

vše jeho kosu poznalo...

Dešť jarní když milosrdně zdvih’

křehoučkou zeleň širých lích,

hned nové se úrody zdvihaly

a jedna druhou stíhaly...

Žnec na vše, co rostlo, otcovsky zřel.

On každičkou trávku slunci předal

i měsíci, jenž chladný zvedal

se nocí a jenž tišit měl

tuch zklamaných nesmírný žel...

Žnec cítil v šum harmonických sfér,

co pokosit z rána, co v podvečer,

a nocí, dnem, procházel, kosil zas

své lidstvo i tvorstvo, strom, květ a klas,

vše zkosit šel, což tu kvetlo neb zrálo,

v objetí slunce žhnulo a plálo...

Hle, celý Kosmos se k němu modlí,

i roviny zelené, černý les,

vše žasne, na čem kosa prodlí,

a vše se dívá do nebes

a vše je nasyceno zoří,

žehnoucím sluncem, jež láskou hoří

už na svém loži v červáncích.

A z vlhkých par jak nad zem vstává,

zároveň vítá i s bohem dává,

a živé i mrtvé líbá na spáncích...

Žnec vesmírem kráčí s kosou svojí

a předurčenou žne úrodu svoji,

jak jasnozřením ji zvolil svým,

a za ním, co mrtvo, slunce líbá,

až zvoní to zrním drolivým,

až polibky bolí, jak nízko se shýbá

kotoučem ohnivým...

Jde po polích, po vsích a po městech žít,

a čeho se tkne, tam pozorný klid. –

Krok zaskřípe v písku pod horou

a chudou zašustí komorou.

Teď míří k městu, v spleť jeho střech,

jde palácových po schodech, –

a tiše-li zkosil, kde světla shasil,

on po kobercích dech smrti nasil...

Teď z chatrčí vyšel a z továren,

kde rachotící kola duní,

a z předměstských, obrovských kasáren,

před nimiž děcka řvou a se sluní,

a z blázinců a nemocnic,

kde vytřeštěné mu žaly zří vstříc,

i z malých idyllických domků,

před nimiž květin pár a stromků,

tam všude zkosil a všude žal

a současně sil. – Pak bral se dál...

A pokoseným, by spalo se líp,

stlal lístky z růží a květy lip,

slal vlažné větry, zpěv ptačích hnízd,

za listem žloutnoucí pouštěl list,

byl všudypřítomný, nastlal v skon

hmyzů a zvířat million

a třeslic, květů, stromů, trav

pod tisíce těl a mrtvých hlav,

přerodem novým vykouzliv

převzácné zemské prsti div

na novou setbu kosmických niv...

Kde zkosil, zas nový život rost’,

za pláčem vstal smích, za propastí most...

A za každou smrtí zas život tu byl,

za půlnocí den vždy rozsvítil,...

vzduch vláh’ jak zvonů ozvěnou

před jarem, a život prosvítal,

zas stoupaly mízy a sojky křik

zněl z lesů, tmou pramen prokmital

a jarní dešť silou zdvojenou

svou prášil duhu o trávník...

Žnec, hospodář kosmu, šel po lánech svých...

Kde smrti sníh sešel, květ žití se zdvih’

a pod dobrotivou rukou jeho se dělo cosi zázračného:

kde požal, tam nasil, tam řozžeh’, kde shasil,

a na troskách zašlého bytí

tam mnohonásobné a věčné a slavné se křísilo žití...