ŽNEČKA A JEJÍ DÍTĚ.

Své dítě položila pod keř hlohu,

kde chladivý stín padal v jeho líčko,

pak vzala srp, šla spěšně na políčko,

kde obilí se žalo. „Kéž jen mohu

si za chvilku vždy odskočiti k němu,

co dělá asi!“ šeptala si v stesku

a zbožně vzhlédla k nebi blankytnému,

kde sluníčko se smálo v zářném lesku.

A dvanácte již srpů do obilí

se zvučně dalo, padly plné klasy

a zasténaly mrouce. – Ó jak milý

jest úkol váš! A skon váš plný krásy!

Tak zemřít’, aby jiní mohli žíti,

a smrtí plnit’ největší svůj úkol! –

Hle, jak se hospodáři oko nítí,

jak blažen hledí na svá pole vůkol!

„Dík, pane bože! Stodolička bude

zas plna letos! Nu, i pro ty chudé

víc nechám klasů ležet’.“ Malé robě

tam pod mezí si tleská ručinkama,

jež z peřinek si vyprostilo obě,

a časem žvatlá tiše: „Mama, mama!“

Teď motýl usedl si na nos malý,

a dítě strachem nehýbe se ani,

by neulétl. Ještě nezakalí

mu štěstí vědomí ni tíha nouze,

co matka zatím v bolném přemítání

si přeje míti aspoň kousek půdy

a k tomu dvě neb jednu kravku pouze,

a žehře na svůj úděl skrovný, chudý...