ŽNEČKA

Za svítání

v Boží dlani

hvězda usíná,

ranní rosou

spěchá s kosou

bosá dívčina.

Písní o ní

žito zvoní,

slzičky se rdí,

zasměje se

žluna v lese,

až ji uvidí.

Z květů tichá

vůně dýchá

tajnou milostí,

duha svítí,

kdo ji chytí

v její radosti?

To se dívá

radost živá

z luk i ze žita

za skřivánčí

písně tančí

rosou umyta?

Studánka se

v dětské kráse

pod jeřabinou

na setkání

těší ranní

s bosou dívčinou.

Panenko má,

což jsi doma

džbánek nechala?

Jak se celá

uzarděla,

než se usmála:

Z vody jasné

štěstí krásné

v dlaních růžových

podala mi

s pomněnkami

zlatých očí svých.