ZNĚL TLUKOT SLAVÍKA...

Zněl tlukot slavíka v šeř noci mlčenlivé,

v tvé oči kouzelné, tak hluboké a snivé

kdy vzníceně jsem vzhléd’,

a nivy voněly – šla smavá Mája kolem,

a podél jezera, po stráních, sadem, dolem

plál sterý vonný květ.

A v němé rákosí, jež nad vodou se chvělo,

co slovo na rtu mém neznámou touhou mřelo,

sen jarní noci kles’,

a bylo ticho kol, jak v oné svaté chvíli,

kdy „Ave“ dozvučí a echo dálkou pílí,

až v stínech hasne kdes.

Tu mladou duši mou proud citů schvátil vírný,

že náhle, noci dech co celoval nás smírný,

já klesl k nohám tvým,

a vznícen rozkoší já celoval tvé ruce

a šeptal zmateně v té lásky sladké muce,

jen ty žes’ štěstím mým!

A s písní slavíka hlas srdcí našich splýval,

jak zbožně, vzrušeně nám lásky hymnus zpíval

ve hrudích toužících,

a pták co v šero pěl a naše hruď čím zněla,

tím snící příroda kol chvít se zdála celá

v ozvěnách tisících!