Znělka.

Když přírody se jarní dechy dmou,

a z poupat květy plodí jarní vání,

tu v srdci pučí Boží požehnání;

a jako Panna vroucnou modlitbou

se před posvátnou koří velebou,

a před hrobem se Syna svého klání,

jenž z hrobu vstana spěl až k nebes báni –

tak v jarní prosbě duch ždá sílu svou.

Dejž, Pane, nám, ať zniknem hrobu světa,

by v obrodu nás přijal nebes jas,

až staré země zajde plíha kletá.

Hle, nebes rosa vlaží květ i klas,

však hříšné duši hojnou těchu splétá:

jen slza z Kristových a z Panny řas.