Znělka I.

Tys předplynula ve snách před mým okem,

a řekla ke mně: „Miluji tě znovu!“

Má mysl němá vrátila se k slovu,

a radosť ke mně přikvapila skokem.

A jest mi jako před pradávným rokem;

z tvých sladkých slůvek blaženým se zovu,

mám srdce tvoje ze zlatého kovu,

ty pomněnkou mi zkvítáš nad potokem.

Ó sne můj zlatý, hvězdo na rozcestí! –

Když naděje mi zarůstaly mechem,

a já byl sám – sám se srdcem a vzdechem,

tys přišla ke mně, milé moje štěstí,

tak spanilá, jak tehda, kdy jsem sníval,

a doufal, toužil, veršoval a zpíval.