Znělka II.

Já dal své všecko do tvých bílých rukou,

a děl jsem k tobě: „Buďme spolu šťastni!“

Tys řekla: „„Navždy budu tvoje vlastní,

nechť srdce naše na vzájem si tlukou!““

A přece láska stala se mi mukou,

v níž smutně plynou dlouzí dnové strastní. –

Proč, jako děsný vítr nadpropastní,

mi duje žal v mou lýru sladkozvukou?

Proč zatoužilo srdce po porobě,

chtíc míti skutkem, co si v pomyšlení

jak zlatý zámek vykouzlilo sobě?

Ach! je ten život smutný, všední, nuzný!

Ba život ne – toť vlekoucí se mření –

Ó, kde můj sen, můj krásný, zlatý, luzný?!