ZNĚLKA.

Jak majáku svit, jenžto přístav střeží

a v tmavé noci nekonečné délky

vstříc lodím po kypících vlnách běží,

mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.

Víc, nežli v květu růže rosa svěží,

než perla bílá, skrytá v záliv mělký,

mne vábí k sobě – myšlenka v ní leží,

jak v ozdob zlatých lemu démant velký.

A chtěl bych, aby myšlenka má byla

jen jako rosa na poupěti ranním

tak mladá, vlahá, vonná a tak bílá.

Má láska, před níž oči v štěstí skláním,

a záře vašich zraků zlatým pláním

víc nežli démant z ní by vykouzlila.