Znělky.

Svatý chráme chrabrých Slávy reků,

jenžto hrdě pneš se ku hvězdám,

na prahu Tvém nyní žalně lkám:

zbav mne krutých Teutonie vzteků!

Duše má se hrozí oněch jeků,

ježto marně uchem polykám;

jazyk můj se strachem svíjí sám,

nemaje proti těm jedům léků.

Protož v tvoji prchám ve svatyni –

„Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní;

promluv ke mně zvukem slovanštiny!

Však co to? I zde již jazyk jiný?

Zdaž duch můj neblahý sen to sní?

K vlasti jda přišel jsem do ciziny!

Svatou, bratři, lásku v srdcích mějte

k svaté matky Slávy rodině;

varujte se zrády zločinné,

vrahům vlasti mečem zamávejte.

Choutkám cizím v srdcích výhost dejte,

chraňte slabosti se nečinné,

statně pak až k smrti hodině

pracuje a hlasné písně pějte.

Pak vás nedotkne se ona zloba,

ježto Slávy synům chce se smát,

nestihne vás smutná Romy doba.

Jako mocné nebetyčné skály

v srdci Evropy budete stát,

zdrhat těmi, kdož se Slávům smáli!

Velká kniha chová lidstva děje,

jižto povždy anděl otvírá,

pakli zrádce zločin zapírá,

nad nímžto se božstvo hrůzou chvěje.

V knize té se každé jméno skvěje;

i toho, kdo v míru umírá,

i koho mrak pekel zastírá,

prv než hrobem k věčným soudům spěje.

Třeste se, kdož vinu v duších máte,

a byť líce kryl vám věčný sníh –

studem pak i hanbou zčervenáte!

Viny vaše buďtež pochovány

v hloubi prsou třikrát zvražděných –

v knize dějin budou předce psány!

Mluvy naší moc se jasně jeví,

antě brzy sladce šveholí,

brzy jako hromy hlaholí,

lká a opět nic o nářku neví.

Jako žalné filomely zpěvy

slzu rodí, duši zabolí;

a hned zas s giganty zápolí

v ňadru každém budíc vztek a hněvy.

Mocná jesti mluva naše česká,

anť tak sladce, dojímavě zní,

jako haref znění nadnebeská.

Mlčí-li, i hadům syčet přáno;

když však zazní zpěv náš líbezný,

hned je černé haně odzpíváno.

Trojí mluvou Tobě říci dáno,

co Tě bolí, proč Tvé srdce lká,

za čím spěje noha těkavá

i co v hloubi duše uschováno.

Slovem Tobě sladce šeptat přáno,

když se Ti o ráji lásky zdá;

když pak velí doba rozhodná,

můž’ být slovem také zahřímáno.

Zpěvem můžeš tíseň vysloviti,

jež Ti teskně ňadra sužuje,

zpěvem žal i blaho projeviti.

Když pak slovem, písní nelze lkáti,

tuť to tichá slza žaluje,

že Ti nechce nebe míru přáti!

Na hřbitov jdi, koho bol pohání,

mezi hroby jdi si poplakat;

tamť chodí i žal i blaho spat,

tam se mír nad každým snilcem sklání.

Slyšíš tiché, šumné ono vání,

jež ti spěje líce zulíbat?

Slza zůstane ti v oku stát,

naslouchajíc duchů šepotání.

Ti, jenž v žití vedli boje mrzké,

jenžto znali krutý jenom vzdor,

sešli se sem v lásce ve bratrské.

Snilcové ti dobrou shodu znají;

zde nevládne žádný synův spor,

anť zde všickni jednu matku mají.

Srdce lidské chová v sobě světy;

v něm buď peklo jen se zrcadlí,

aneb ráj se kryje nesvadlý,

slasť a ples i temné hrobní květy.

Onoť jako orel bystroletý

brzy v nadehvězdných sférách dlí;

brzy opět jako poutník mdlý

pokulhává s stoletými kmety.

V něm i blankyt kdys se v chmúry halí,

v nichž se slza kryje, kryje blesk,

jenžto ráje v šedé rumy valí.

Když pak slunce v něm zas pozasvitne,

tuť to hlásá jasný oka lesk,

že jsi šťastno, srdce nevyzpytné!

Anděl s tichou zasmucenou tváří

stojí u toho, kdož umírá;

oko své on o zem opírá,

v němžto věčná hvězda míru září.

Jeho netknula se zhouba stáří,

ačtě smrt sám v ňadru zavírá;

onť jen perutí svou zastírá

ty, jichž život zloba času zmaří.

Ó jak krásný jest ten anděl smrti,

jenž tak klidně u lože jim dlí,

ač jim mnohdy ráje v rumy drtí!

Byť pak milo v žití potrvati,

u Tebe, ty tichý anděli,

chtěl bych sterou smrtí umírati!

Chrámem svatých tajů jesti panna,

v němžto božstvo rádo přebývá;

kdež se ona perla ukrývá,

jež má nebi býti uchována.

Jí jest krása nebes duchů dána,

čarovnou jež mocí vábívá,

a předc zbožnou úctou velívá,

kdy se blíží zpupnost odhodlaná.

Věčný mír jí z temna očí září,

čarovná se, božská kryje báj

za tou jasně usmívavou tváří.

Ó jaks krásna, kněžno dívčích ctností!

Tebou zkvítá ideálů ráj,

v němž se skvíš s andělskou minulostí!