ZNĚLKY. (II.)

Dnes ještě nenapsáno v božím soudu,

že my jsme ze všech národ jediný,

jenž zrozen k otroctví, jejž dějiny

jak zvadlý list po vírném snesou proudu.

Nám na hrob navezli již mnohou hroudu

a počítali nám již hodiny,

jak supi kroužili kol otčiny

svůj lup větříce v ssutinách a troudu.

A Bůh jen psal a jeho tvář se tměla

a děl: „Já sešlu vaší ku spáse

nejmocnějšího ze svých archanděla:

To lásku k sobě, živu býti chtění!

než do svých účtů vpíšu: Rovná se!“

Bůh píše, píše – Lásky v Čechách není.