Znělky. (IV.)

Ondy co jsem ve snu strašném zíral? –

S hory vysoké jsem smutným okem

za šumícím hleděl řeky tokem;

bol mi mocně srdce v hrudi svíral.

Ha! tu přede mnou se tábor rozestíral,

rozložil se v dolu ve hlubokém,

otravným se řeka stala mokem,

moky hltavě sbor vzteklic sžíral.

Z lític očí vášní proud se blýskal

– nikdo hrozný hled ten nevylíčí –

mrazem stydnul jsem, kdy sbor ten výskal.

Na to sbory ke mně hovořily:

„Aj, vždyť my jsme národ holubičí,

osvícenci jen – nás zpotvořili!“ –