Znělky noční.

Již dlouho trvá všechno v mlčení,

tak všechno v blahém nočním míru stojí,

že mír ten srdce tluk se rušit bojí,

a sama duše stane v myšlení.

Tak klidno vše – jen hvězdy v toužení

se divném jedna k druhé oužej pojí

a jejich záře s vlnou spící brojí,

jakby ji budit chtěla ze snění.

Snad by jí ráda sny své povídala,

neb snad chce usnout blahým lásky snem

a nemá místa, kdeby klidně spala.

Mým srdcem opět dávná touha vane

a z ňader bol se vine povzdechem,

zní tichou nocí – kde as, kde as, stane?!

Tajemství velké v hvězdách uzavřeno,

jež vyzpytovat lidský duch nemůže,

dokud ho země k sobě vine úže,

a dokud z povzdálí jen zří své věno.

Kam cesta má a co mi usouzeno,

až smrtí zvadne života mi růže,

zda budu v sobě dokonalé bůže

dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi změno? –

Či růže odkvete, by opět zkvetla,

a zvadla pak a opět vykvetala?

Tak ptám se hvězd – němá jsou jejich světla.

A v tajemných kdo črtách čísti umí,

zdaž, co tam neviděná ruka vpsala,

zdaž kdyby přečet’, tomu porozumí? –

Jak divuplná noc, jak velekrásná,

když nad tou zemí tichnoucí vychází,

nesmírná jako moře beze hrází,

v němž z lodí sterých září světla jasná;

kdy ku zemi se skloní tmavořasná

a v každé kvítko slzný demant sází,

a šírošíré světlé stíny hází,

vše vábíc na svá ňadra mírospasná –

Když všechno v snivém polosvětle plyne:

tu v srdci sladko mi a přec tak bolno,

že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne;

v předivné snění myšlení mé taje:

jak světlům nočním, tak mé duši volno,

jíž tušení věčného míru vlaje.

Milenko má, ty noci tmavá, tichá –

tak jemná, jakobys jen blažit chtěla,

pro všechny boly hojných léků měla,

ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.

Má duše – snad že na svět přišla lichá –

se marně po soucitu ohlížela,

jen ty’s jí – jejím snům jsi rozuměla –

hojící láska na ni z tebe dýchá.

Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá,

v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť,

zde boj mu jen – a z toho lid mne kárá.

Milenko jediná, mně přisouzená,

obejmi mne, nechť poznám lásky slasť –

smrť spojí nás a ty jsi moje žena.