Znělky Šumavské. (I.)

Mlhou kryta spěchá ze Šumavy

kněžka noci, tajeplná paní,

její slzy kvapném v ubíhání

zaleskly se na osinách trávy.

Ukryla se. Ve slz úsvit hravý

ranné slunce s kyprých temen strání

zlato vrže štědrou svojí dlaní,

jež se rázem v pestrou duhu taví.

Nad zvlněným setím skřivan zpívá,

nad bučinou mladý sokol krouží,

sosna sosně černou hlavou kývá.

Pěnkavice z hnízda vzlétnouť touží,

orel vzhůru ve blankyt se dívá,

zvedá se a do nebe se hrouží.

Člověk křídel prost! Ó jak to souží!