Znělky Šumavské. (II.)

Doubravino, míru skrýše ladná,

v níž mé ňadro jako niva zkvítá,

lupením tvým slunce vábněj svítá,

žalosť v srdci neozve se žádná.

Sterých tvojich ramen zeleň vnadná

věnec smíru bolné duši splítá,

vše zde líbeznými slovy vítá,

sladkou touhou hruď se znítí chladná.

Srdce pohádky a snové bledí,

zahynulých chvílí drobné zvěsti,

v koutku ňader utuleny sedí.

Mýtinou jen cestu sobě klestí

mladá srnka; dlouho na mne hledí,

a zas prchá, bujnou plesá trestí.

Není to snad píseň, vše mé štěstí?