Znělky Šumavské. (IV.)

Viz, jak nebe milé na zem zírá!

Ach, ten stkvostný věnec kyprých hor,

lesův, niv a bystřin rozhovor

v srdci tklivém u píseň se sbírá.

Na pažiti lesklou rosu stírá

brouček v zlatohlavu, malý tvor,

pak své krovky zvedna spěchá v bor,

stopa jeho leskne se, než zmírá.

Lze mi říci: Po mně někdy taky

zlatá stopa u potomků vzplane

před slednými v šero hrobu zraky?

Méně jsem než list, jenž jarem vstane!

Lze mně písní zápoliti s ptáky?

slzou citu s leskem rosy rané?

Však kdo zpívať musí, nepřestane!