ZNÍ ZVONY ZAS...

Večerní zvony s věže zní,

jen tesknější je jejich hlas,

ten snivý hoch, jenž slýchal je,

ten šedivý má nyní vlas.

A zvony zní a v hlase jich

jak slzy by se chvěly,

když vypráví, jak bylo to,

když večer vyzváněly.

A v srdci teď, ach, jaká tíž,

a dávno, dávno tomu – –

zní zvony zas, však s večerem

hoch nevrací se domů.