ZNÍT’ HUDBOU MĚLA...

Znít’ hudbou měla slova má,

že oči Tvé mne zlákaly,

že hlavu štěstím zpily,

srdce zahubily –

a že plakaly...

Chvěl půlnocí se něhy pláč...

Kdos’ marně volal nocí tou:

jen olše hovořily,

měsíc stoupal bílý

černou za vodou.

V dní požárech se brodil zrak.

Hruď rozkvétala tuláka:

zas’ modrem kvetly hory,

táhla za obzory

sněžná oblaka!

Les zahučel a vůní dých’,

mé srdce modru kývalo!

Sta písní ptačích vzkvetlo,

bílé, žhavé světlo

na všem zpívalo!

Kraj barvami se rozepěl,

kraj barvami se zpovídal!

Z hor kdosi v kraj se díval,

plnou hrudí zpíval,

do barev se smál.

Vše pro lež krásnou očí Tvých:

že marností mne zlákaly,

že hlavu štěstím zpily,

srdce zahubily –

a že plakaly...