ZNOVA.

Znova bušit v bránu, jež se neotvírá,

jako žebrák, jenž se v hadrech choulí nahý,

– zvyklý šťastnější jen z dáli vídat prahy –

a co jinde smetli, s úsměvem vždy sbírá.

Znova, ať se hrdost tomu mocně vzpírá,

vidět ve snách obličej jen její drahý,

místo líbat jej, zřít pouze matné tahy,

a jak srdce v touze po životě zmírá.

Marně zřít, jak na každý se paprsk třese,

večer tušit, jaké boje zítřek nese,

každý den si myslet: dneska naposledy!

Hledat útěchu, když uchopíš se práce,

staré thema to a staré variace,

nikým neslyšen být – nejlíp zmlknout tedy!