ZNOVA V BOJ!

Byl boj a bude boj! Nám odnikud

se nepodá již svatá palma míru.

Blesk pravdy vjel v náš konejšivý blud:

jsme samotni jak v poušti v lidstva šíru.

V poušť marné volání; jen hromu ráz

a dravčí řev nám ozvěnou z ní hrozí.

Nic, nic již nemáme, než co je v nás,

a to-li v zmar, – ó pak jsme přeubozí!

A to kdo rve, tu kotvu jedinou,

jež v bouři vražedné tkví v srdce hloubi,

kdo odtrhává loď hrou zločinnou:

buď mořem pohlcen, ten prorok zhouby!

Že marný boj?! Toť heslo prokletí!

Ne! pravdy šíp leť k budoucnosti metám:

ty nechceš být tak mrzkou obětí,

ó národe, svým vrahům a svým sketám!

Že marný boj? Ten zoufalosti sup

ti vyklovat chce z prsou českou víru,

však v zbabělci jí nenalezne v lup:

ať žulovou ji najde v bohatýru!

Že marný boj? Že světa zástupu

tvůj hlouček bezmocný se neubrání?

A kdy, než v nadlidský boj výkupu,

víc třeba zápalu, víc odhodlání?

Kdy třeba víc ti vznětů nadšených

v boj o život, než v líc kdy zíráš smrti?

a zrádce-li kdy spáchal těžší hřích,

než k boji za tvé vše tvůj štít kdo drtí?

A nevěříš-li v práv těch majestát,

jichž sama příroda si v tobě hájí,

a v dějinách-li zříš jen dobra pád, –

přec jednu pravdu znáš, jež není bájí:

Že bojem žití jest a žitím boj,

že smrti propadá, co bez ochrany!

Ó zadrž zoufání, ten smutný zdroj,

jenž v propasť hřmí dutou zvukem hrany!

V boj, mužně v boj, nechť nelze nazříti

nám v konec jeho nedočkavým zrakem!

Vol třikrát klesnout, třikrát umříti

než jednou pochybovat v boji takém!

Tož zjasni hled, nechť havran skráni tvou

jak zlověst oblétá! Tak Čecha vizte!

Však podlosť jen se vzdává před bitvou,

že vítězství jí není dosti jisté!

V boj poznovu, nechť boj to těžší jest

než prvý, jenž již prohrán v marném trudu,

ač – s líce krev kdy stíráš, rdí se pěsť

ne krví – krvavou to slzou studu...

V boj, znova v boj! Jen boj nás zachová,

nás, dědice kdys božích bojovníků!

A jestli boj náš věky potrvá,

ať věky přetrvá, dnům lepším k díku!

Nám na vždy údělem-li zápas jest:

či to snad špatný los, být zrozen k boji?

Hle, nad lidstvem plá tolik jasných hvězd:

vždy za tu nejkrasší jsme sáhli k zbroji!

Zas tedy v boj! Ať víra hrdinná

vstříc mrakům děsivým nám sálá v nebe!

Jeť víra ta snad oběť jediná,

k níž pravá láska vzplá, jež zapře sebe.

Spal srdce tesknící, ať uhoří,

než beznadějný stín v něm víru zšeřil,

ať z plamene ta zvěst se vynoří:

ten lid svůj miloval, kdo v lid svůj věřil!

Ó víra v zápasů těch drahý zdar,

to srdcí svědectví, jež krví psáno

a slzami: toť nejsvětější dar,

toť nejvyšší, co v boj nám budiž dáno!

Boj kyne nám! V boj tedy s důvěrou!

Ať vítězství svých milců vyhledá si!

Boj neděsí nás pádu příšerou,

on jediným jest polem naší spásy.

My chceme žít! a národ nezláme

sám berly před bojem nad dnů svých zdrojem,

a nic, čím žíti, v světě nemáme,

než čeho dobudem si ctí a bojem.