ZNOVA!

Když doberu se cestou až v konec nábřeží,

ať na jih u Divadla, ať v sever pod věží,

vždy, nežli kročím dále, zde obracím se zpět,

já musím ještě jednou v ten obraz vnořit hled!

Jak spojka v sebe sbírá paprsků světlý proud

a v ohnisku svém klidném chce všecky sestřetnout,

tak zrak můj, lačný Krásy a stále nesytý

ten obraz v sebe tká si, jímž břeh zde ovitý.

Vždy jenom obrys pouhý mi utkví v paměti,

a obraz – pro mé touhy – pohádka pro děti:

čím poslechnuta častěj, tím milejší je děj.

Já k obrazu se vracím, chci znova vidět jej!

Tam v jihu Petřín hrudí se zhřívá vypjatou,

tká vršky jedlí v modro, a hradbu zubatou,

teď košatý tvar lípy, osyky štíhlý teď

a po temeni táhlém tu známou Hladnou zeď...

Tam v konci kostelíček se tulí nebi blíž

a s cimbuříčkem hrádek – z té dálky hračka spíš;

a trofej nové doby, věž tenká z litiny –

(má posměváčka dole: ten komín nad mlýny!) –

Pak měkce lepou vlnou stráň splývá k Sionu,

a nad Hlubokou cestou, kde vlna v překlonu,

hle, Hradčany! Řad štítů z dob zašlých století,

hrst paláců se skví tu v svých zahrad objetí:

však nejvýš čelí Zámek jak drahý diadem,

a lepé věže dómu jak zářné hroty v něm! –

A svah se dále sklání vstříc nové zeleni,

z níž střecha Belvederu se klidně temení...

Pak ještě hlouček stromů, kde slunný dýchá Sad –

a obraz končí Letnou, jsa patou k řece spjat.

Znám z paměti ty rysy, ty libé útvary,

k nimž nebes modř se mísí a řeky výpary

v rám vzdušný pro ten obraz spatřený tisíckrát:

leč chci jej vnímat znova, a znova musím stát! –