Zopír.

Po kořisti dychtě, hrůzu plodě,

Vede na Africký břeh své lodě

Mekky ctitel Abdallah;

A hle již se v mále

Žene nenadále

Ku Tripoli Arabčanů tah.

Však než doderou se ke zděm, branám,

Opře slavný Řehoř se jich ranám,

S vojem svým jich staví spěch;

Na pomoc a radu

Poslán ze Carhadu

Křesťanům ten vítěz v bojích všech.

An se žene po horlícím hejně,

Jede vznešnému krokem stejně

Po boku dci milostná,

Tělo háv, a lbice

Kryje zlaté kštice,

Něžná ruka v oštěpu se zná.

Zvolilať si mužů práci smělou,

Máchat kopím, naměřovat střelou,

O luky stát, o kuše,

U řinčení zdroje,

Jako božka boje,

A vždy krásná jako Venuše.

Otec pozvedna i ohledna se

Mysli dodává své branné chase,

Jíž mu štěstí svěřeno:

Nuže, neváhejte,

Muži, končit spějte,

Na Abdallah jen buď měřeno!

Kdo mi podá hlavu zabitého,

Dnes jej obejmu co syna svého,

Krásnou Marii mu dám;

Vzácná odměna ta,

Nad to hojnost zlata

Pro ni věnem v pokladnici mám.

Aj tím síla křesťanů se zdvojí,

Arabčané ledva ještě stojí

Jejich proudu hněvnému;

Abdalláh tu chvíli,

Do stanu se chýlí,

Aby ušel hrobu zjevnému.

V poli mu však válčí věrnou péčí

Zopír, mocný hroma blesk ten v seči,

Oupor množí jeho hněv,

Zuře dál a dále

Udolává stále,

Až mu ostruhu již barví krev.

K vůdci kvapí: Ty tu meškáš, praví,

Abdallah! co chlapec hledě zdraví,

Nevšímáš si druhů běd;

Tu se v stanu měkém

Rmoutíš nad outěkem,

Maje Kalifovi dobyt svět.

Co, by mohl zmarnit nás a svésti,

Křesťan vymyslil, to rovnou lestí

Také jeho sílu zkaž;

Slib ty bez prodlení

Svým to stejné jmění,

Také ty se štědrým poukaž!

Prohlaš věřícím ta slova směle:

Kdokolivěk vůdci nepřítele

Setne hlavu bitvou tou,

Vzácnou za odměnu

Dostane se jemu

Krásná Marie dnes nevěstou.

Abdallah to hlásaje se zmuží.

Slib ten jeho bojovníky tuží,

Oni trou se v čerstvou seč;

Zopír pádí v čele

Na vítězitele,

Vetne v Řehoře svůj ostrý meč.

Křesťané své spásy v městě dbají,

Arabčané na ně dotírají,

Ulicemi proudí krev;

A již v předu, zadu

Ze čtvera tam hradů

Věje prorokova korouhev.

Dlouho Marie se vrahu zpírá,

Ten ji však již kolem uzavírá,

Marný všechen její zdor;

Jatou v smutném líci

Devu plakající

Vede k Zopírovi hlučný zbor.

Počne jeden v kole shromážděném:

„Statný Saracene, vzácným plenem,

Marii buď obdařen,

Hrdinskou jsi snahou

Vydobyl tu drahou,

O niž bojováno tento den.“

Odpoví ten žertem pohrdlivým;

Kdo mi spílati smí zisku chtivým?

Kdo mé srdce stroje svést

Lícet na mě sítě?

Bojoval já lítě

Pro Boha a Mahometa čest!

Nevnadí, co vás, mne Řecké panny;

Utec, děvo! opusť muže stany,

Rozmařilci hov a boč;

Nenaděj se blaha

Od křesťanů vraha,

Otce plakej, na Zopíra soč!