ZORA.

Kdys na pobřeží moře kráčeje

jsem viděl v jeho bouřné peřeje

zrak noře v dálku v plachtách černých mračen

se míhať bílou plachtu jedinou:

Hned schvácen její chvěl se vidinou

duch, jako racek spěl k ní lačen.

A nedočkavě, sotva vln stich spor,

jsem patřil její pestrý na prapor,

jak blíž mi kynul, hle, na přídě její

jsem četl „Zora“ v zlatě napsáno,

jak z červánků, hvězd záře setkáno

to plálo ve vln šumném reji.

Ach, zora! Jaký symbol veliký

pro lidstva zápasy a podniky!

Jak nádherně se z mraků tady noří!

Ach, Zora! Po ní vzdychá myslitel

i básník, jako stádo zlatých včel

sta jisker kol ní hraje v moři!

A nadšen, dojat stál jsem u vody

za lodí patře; blaha, svobody

jsem v nápisu tom viděl celé světy,

spěch k Ameriky břehům volnějším

a věru, dal bych této lodi dým

za vše evropských rájů květy;

za tuchy, sny, které se nesplní,

za naděje, co darmo rozvlní

hruď zoufalou, za všecku resignaci,

za slzy strádání, křik radosti,

za předtuchu jen svaté volnosti,

za naši kyklopickou práci.

Neb zora, zora lidstva toť cíl jest,

toť Jerusalem, Mekka, Řím všech cest,

tam spějem všickni v myšlénce i písni;

toť Graala miska jesti posvátná,

toť ve příboji skála nezvratná,

kol níž se zástupové tísní.

Ach, zora lidstva! – Za tou lodí dál

jsem nejen oči, jsem i srdce slal

k neznámým břehům okouzlen a blažen.

V tom rouhaje se mému záchvatu

děl cizí hlas: „To loď jest pirátů!“

Tak zpěvný skřivan bývá supem sražen.