Zoška.

Strýc starý s vousem zcela šedým,

v lenošce z proutí pletené,

vždy s tabatěrkou, s šátkem hnědým,

jenž stínítko měl zelené,

pak jeho žena usmívavá,

vždy příjemná a vždycky zdravá,

s účesem hladkým na čele,

mne čekali vždy s neděle.

Hrát na klavír a čaj pak píti

a na venkov si vzpomínat,

a pensistovi vylíčiti,

jak voní les a zkvítá sad,

pak Zošku, vnučku jejich malou,

vzít s lhostejností neskonalou,

když tulí se, kol krku vzít

a nechat se vždy políbit.

Jak učí se a jak si hrává,

co čte a jídá nejraděj,

a v kolik hodin časně vstává,

toť celých našich rozmluv děj!

Jak z počátku ty věci všecky,

pleť bezvadná a nosík řecký

a brvy s leskem havraním

mne nudily, já smál se jim.

Můj Bože, jednou jak jsem žasnul,

když večer letní klesal níž,

pruh slunce oranžový hasnul

a na zahradní padal mříž!

Mně dospělou se poprv zdála,

ta ručka její byla malá,

já všim’ si, jak má krásný vzrůst

a úsměv sladký kolem úst.

A při pianě, divné děcko,

mi Beethovena počla hrát,

neb věděla, že nade všecko

sonaty jeho mám tak rád!

Tak usmívavá je a klidná,

jak duší jen by žila, vlídná,

a zamlklá v každičký den

je plna pro mne sladkých změn.

Ach Zoško, teď již jinak bývá,

teď kradmo zlíbám ten tvůj vlas,

ba často již se připozdívá,

když pokouším se zas a zas

hrát na klavír a čaj pak píti

a pensistovi vylíčiti,

jak voní les a zkvítá sad,

a na venkov si vzpomínat,

bych zlíbal žár tvých plných retů

a psaníčko ti tisknul v dlaň,

a k hlavě tvojí zblížil v letu

svou rozpálenou, snící skráň,

ach Zoško, teď již jinak bývá,

ba často již se připozdívá,

když pokouším se zas a zas

jen kradmo zlíbati tvůj vlas!