ZOTAVENÍ

Za vsí se sešly louky, jež šíří

kadidlo květin v laškovném šeptu

rozmarných vánků, houpajících se

na měkkých vlnách přílivu šera.

Milenců stráně, mateřídouškou,

šalvějí vzkvetlé v měsíční záři,

vábící s větví ovocných stromů

obláčky hebkých motýlů nočních.

Tady má duše zotavuje se,

cítí rty nebes, planost svých bolů

a je, byť chvíli, šťastna jak dítě,

prchnuvší z těsně ponuré jizby,

zvábeno prškou plamenných květů,

jimiž se slunce se zemí loučí.