ZOTROČENÉ ŽENY.

Všecky se vzdaly již mužům, všecky, všecky,

všecky šly do otroctví v dobách plného zrání...

Jen jediná Panna zbyla... Šla důvěřivě, šla zticha

se svahů svítivých liliových polí.

Jen jediná milovala ještě první a čistou láskou,

cudnou a dětskou a nesmělou k odevzdání...

Tak milovala, jak na jaře milovat možno:

toho, jejž uzříme za svítání rána.

Vetřelce-hlídače nad polem lilií zkvetlých,

jenž obchází z dálky a žárlivě hlídá

a čeká, až kalichy puknou

a vysvítí bělost...

Jen jediná Panna zbyla s Hlídačem smělým...

Život on znal však a mnoho žen viděl,

těch, které se snadno vzdaly...

S ním zbyla, jenž v žádosti po tělu hořel

a s lichotnou nahou hledal

žen zotročení...

Ji, poslední Pannu,

ji chtěl by však krásněji zotročit;

ne tak jako ty, které se daly oklamat

a zlámat jak stvoly nabízených mu růží...

Ne dary a lstí a šperky a úsměvy,

ne odloučením se od přátel, jeho volbu

když zhrdavě zatratili...

Všecky se vzdaly ženy, lehce, všecky,

všecky šly do otroctví v dobách plného zrání...

Tam v chudých předměstích na tvrdých, horkých ložích

všecky se dávno vzdaly... V přístavech, v loděnicích,

v nevlídných, dusivých domech, civících ztlumenou bídou

do tůní třesavé řeky...

Na těžkých kobercích komnat v zahradách setmavělých

oblaky večera, přes věže ve výši plujícími

vyděšenými orly pokrvácených křídel...

K půlnocí v obrovském městě ženy se nabídly všecky,

by sestárly k ránu... Jak hedvábí šustilo studem...

Jsou střevíců špičky něžné zpod stolků volající

a ve zvadlých hlavách žhavé jsou oči:

těm planou, kdož vstoupili právě... A všecky, všecky se vzdaly...

Jen jediná Panna zbyla s tělem sněhobílým,

s tím křehkým pasem a s ňadry porozvitými,

s tím postrašeným zrakem, jenž vetřelce oddaluje

a přece zvědavě láká a připoutává k sobě...

Jak dlouho přemýšlel Hlídač o krásnějším zotročení...

A dlouho čekal až k noci, muka své lásky dloužil,

a dlouho na měsíc čekal, až zasvítí do lilií,

a dlouho naslouchal dechu sblížených ve tmě tvorů,

a dlouho naslouchal šumu lilií, jež spaly,

ničeho netušíce o jejím nebezpečí...

Pak dlouho jí marně volal nejsladšími jmeny,

by naslouchal zmateným slovům naivního vzdoru.

Přes šumících lilií pole třásly se jejich hlasy,

ty, které se domlouvaly, ty stále rozžhavenější...

a dlouho ji marně volal nejsladšími jmény...

Až v půlnoci skoro to bylo... Pěšinou v lukách úzkou

cesty půl přišla vstříc... sama se zotročiti...

Všecky se ženy již mužům vzdaly, všecky,

všecky šly do otroctví v dobách plného zrání...