Zpátky!

U ráje mého stojí anděl, nahý

meč v ruce třímá, kolem hlavy duhu,

a křičí na mne: „Zpátky k tvému pluhu,

těch víc jak ty, kdož sešli z pravé dráhy!“

A v studu nazpět zrak slzami vlahý

se vracím v jho, všednosti do popruhu

skráň pyšnou kloním, z duše dělám sluhu,

a z myšlenek svých duše svojí vrahy.

Jsem člověk všední, úsměv kolem úst

zas mechanicky dělám vše, co třeba.

Kdes v dáli anděl písní mojich pláče.

Pod sněhem myšlenka svůj čeká vzrůst,

zář slunce nad ní chladným svitem skáče,

a básník nádenničí – pro kus chleba.