Zpět a v před.

Nad knihou starou, před obrazem děda

mne divná touha časem uchvátí,

zrak do zapadlých krajů cestu hledá,

jež urval čas a nikdy nevrátí;

mně zdává se, když hledím v zašlosť onu,

že člověk lepší byl a krasší svět,

a cos jak milý hlahol rodných zvonů

mne volá zpět.

Leč chvilku pátraje v dob oněch klínu,

kde tkal mi přelud samý vděk a jas,

zřím v obraze tom krásném roje stínů,

zrak odvracím a jiný slyším hlas.

V před musí chvátat neznavenou patou

můj národ ubohý, by zniknul běd,

duch jeho strážný s rukou k výši vzpjatou:

v před! volá, v před!

Hle! ozdobený vrchol mladé břízy

ční nad řezané, čisté štíty chat

a všechno vůkol poesie ryzí:

zvyk starodávný, pestrolepý šat;

zřím pod fábory hochů zraky čilé

a v ňadrech smavých děvic čerstvý květ

a slyším písně nevýslovně milé

a toužím zpět.

Však pomním zas, co kryla tato chata

tmy duševní a rabské pokory,

jak směla deptat ledajaká pata

tu zotročilou hlavu s fábory,

i chválím čas, jenž ze jha lidu šije

a z tupých mrákot ducha jeho zved’,

a vznáším prapor, jímž se heslo vije:

V před, stále v před!

Pak zase pravím: Škoda přece roků,

kdy skráně zlatil ideálu svit,

víc bylo upřímnosti v každém oku

a v prsou ryzejší a hlubší cit.

Ó častokrát mne zove k luhům krasším

hlas vroucně nadšený mých mladých let,

k těm srdcím teplejším a čelům jasším

bych letěl zpět.

Kde křídla vzít? Máj žití navždy ztracen.

I lidu našeho vznět jarní zhas’,

pel svěží setřen a květ vonný sklácen,

teď krušné lopoty jest horký čas.

Tu třeba plašit sny a tužby marné

a k metě pnouti pevný, bystrý hled,

ve znojné práci, v bojů vřavě parné

jít chutě v před.

Ó bratři, kteří se mnou v touze dvojí

tu v před, tu nazpět obracíte zor,

smír učiňme v tom kolísavém boji

a takto rozřešme svých tužeb spor:

Pro krásu vlastní, ryzí, z lidu zkvetlou,

pro srdce upřímného čistý vznět,

pro jaré nadšenosti hvězdu světlou

si leťme zpět!

Než, v zápase za velkou lidstva metu,

v tom boji pravdy proti lži a tmám,

za ušlechtilou lidskosť, za osvětu,

po dráze ve svobody zlatý chrám,

tou cestou, po níž Hus šel, Amos jasný,

v níž vězně brixenského září sled,

kde v budoucnosti cíl jen kyne spasný –

v před, stále v před!