ZPĚT K RAŠÍNOVI!

S tebou pominuly doby reků,

byl jsi z posledních a větší všech;

sen tvůj hoden byl věk přežít věků,

Věštců národa měl tvůrčí dech!

V tobě o nové snil národ dráze,

vzkřísit dávný Otců majestát,

a my cítili jsme v tuše blaze,

v čele Slovanů že budem stát!

Naše epopej že nekončí se,

novým velkým dějům že jde vstříc;

nadějím jsme sladce oddali se,

jako země jarem zkvétajíc.

Tys však padl rekem na bojišti

a tvůj prapor, nebyl kdo by zved’;

přišel „homo novus“, plán tvůj tříští,

„Němci do vlády!“ slyš heslo hřmět!

A juž těžkou ruku Germánovu

cítíme Čech na osud se klást,

na sobě pak mdlobu otrokovu,

ne a ne ji, jak ty, s sebe střást!

„Rašín! Rašín!“ to buď naše heslo,

národní jen smí být ten náš stát;

„Rašínem“ zas ten, kdo chopí veslo,

národ za ním pak „muž jeden“ stát!