ZPĚT NA SEVERU.

Sluníčko milé, ty jsi zubaté!

Náš sever tobě jaksi neslouží.

Já vrátil jsem se z jižní strany vyhřáté –

ach není divu, že tam člověk zatouží!

Tamější slunko, to je samý žár!

Jen podívej se, jak jsem celý černý,

má kůže spálená je samý bílý cár –

dal jsem se zlíbat, teď jsem ti zas věrný.

A celý rok zas jako sysel v sklepě svém

při svitu lampy budu mořit oči

a sníti o tom slunci zářivém,

jež dole nad mořem se v bílém jase točí.

A budu vidět moře v záři rozlité,

na horkých oblázcích mé já tam šťastno leží

a naslouchá vln hudbě věčité –

co zatím venku tuhne mráz a tiše sněží...